O SOBĚ
(...) Měl jsem pouze čtyři třídy obecné venkovské školy a později, když jsem si už odbyl vojnu, vychodil jsem i dvouroční večerní kurs na obchodní škole. Celý život, každou prázdnou chvíli a celé noci věnoval jsem sebevzdělání, ale jako každý samouk, bez metody - a proto je tak mezerovité. Psal jsem zprvu verše – prosodii mě naučil znát sám Vrchlický – a tak jsem se probíjel, jak jsem mohl, a vždy rozlet můj srážel prokletý boj o kus chleba pro sebe i pro rodinu. (...) Jsem vždy nejnešťastnějším člověkem pod sluncem, když dokončím některou ze svých prací, protože není ani stínem toho, co a jak chtěl jsem vyjádřit. Vždy jako kletbu pociťuji neúplnost své duševní výzbroje, stokrát už jsem zahodil pero, - ale zase se k němu vracím kajícně a pokorně, protože musím. (Z Hofmeisterova dopisu redaktoru Janu Vrbovi z 11. srpna 1921
Snad už je osudem určeno, aby český člověk, který má vyšší ideály, trpěl! A my, kteří jsme odsouzeni žít na venku, jsme nejdříve zapomínáni a přehlíženi. Co jsem se nasnažil, abych získal jakékoli postavení v Praze, kde bych měl k použití knihovny, sbírky atd. – a marně! A opatřovat si všechnu potřebnou literaturu z vlastních prostředků nelze – nemám, než co si vypíšu, sám dovedete posoudit mnoho-li toho u nás spisovatel může mít. A tak žiji jen v stezku a odříkání, co zatím tolik prázdných hlav sedí na pěkných místech a lenoší. (Z Hofmeisterova dopisu archeologu a paleontologu Janu V. Želízkovi do Volyně z 19. března 1923.)
Trudy, svízele a starosti byly mi dány sudičkami do vínku, a to pro celý život. Nu, pral a rval jsem se s osudem, jak jsem mohl, nedal jsem se jen tak snadno, ale tu a tam přece mi dal ránu, po níž zůstala trvalá a hluboká jizva. Ale i to nebylo na škodu, boj a zápas vychovává líp než blahobyt v lenosti. (Z Hofmeisterova nedatovaného dopisu bratranci Stanislavu Reinišovi.)
O ČEŠÍCH A VLASTI
Nechť jakákoliv zkáza přijde na svět z ruky lidské, nechť požár šílenství zachvátí vše, co lidská pokolení na sta věků budovala – nechť celá země se stane jedinou obrovskou rozvalinou, kde budou bloudit jen zástupy zoufalců a štvanců, - Jedno jest, jež nezahyne: Láska k vlasti! Stokrát poplivána, potupena a posmívána, udupána a opovržena, vstane zase jako slunce po dlouhé pusté noci, jako spasitel národů, a na zemi zpustošené vichřicí sociálních bouří, vykouzlí zase čarovné výseky ráje a rozsvítí novou hvězdu naděje budoucích věků a v chaosu rozpoutaných pudů a vášní, na popelu hvězd a nad jezery krve vytvoří zase pevný hrad zákonů, kázně a řádu, a na výsost zvelebí zemi, která vrátí dávné, sladké a svaté jméno: vlast! (Z knihy Sto a jeden den lovce dojmů vydané roku 1928, strana 78)
Ty nezahyneš, svatá, nesmrtelná a sladká mluvo česká, a budeš vzkvétat a rozvíjet se jako světlo vycházejícího slunce! V tobě se vtělovaly všecky mé sny a touhy, tebou vzlétaly mé myšlenky do oblasti tajemna a neznáma, tebou jsem myslil, tebou jsem miloval, tebou jsem se modlil a tebou jsem i nenáviděl! (Z knihy Sto a jeden den lovce dojmů vydané roku 1928, strana 129)
Člověk může milovat národ až k obětování života – ale jednotlivce z něj tak často nelze mít ani trochu v lásce. (Z Hofmeisterova dopisu K. M. Čapku-Chodovi z 19. listopadu 1918 o špatných zkušenostech s některými lidmi za 1. světové války)
Nad mořem lidových hlav každého národa vysoko mají vyčnívat čela lidí nejušlechtilejších, nejmoudřejších a nejčestnějších. Zde však vidím, že nad hladinu našeho českého moře vyvstává mnoho postav lidí charakterů velmi záhadných a temných, s očima svítícíma nikoli posvátným ohněm lásky k vlasti, nýbrž dravou lačností a chtivostí, a že tyto postavy svým množstvím zatlačují ony prvnější. Jejich ruce jsou vidět jako mátožné stíny, jak v šeru zmatení rozumů loví v majetku celého národa a loupí a rozkrádají jej; natahují se a množí se a není spravedlnosti, jež by se jich chopila, není svědků, kteří by dokázali jejich mrzkou podlost, a není – a to jest to nejděsnější, není už ani hnusu v národě nad jejich bídností a příklady jejich táhnou. Zapomínáme, co od počátku lidstva na zemi bylo nejsilnější pružinou jeho pokroku, vývoje a vzestupu: zapomínáme zkušenosti. Kdybychom nezapomínali tak brzy všechny ty trudné, těžké a hrozné zkušenosti, jež jsme za 700 let poroby a otroctví učinili - bylo by možné, aby v naší osvobozené domácnosti bylo připuštěno ke slovu tolik šplhavců, ziskuchtivců, ramenářů, pokrytců a bezcharakterních lovců sinekur, tolik zrádců a vysávačů, tolik nesvědomitých mámičů lidu, skrytých podněcovačů i zjevných buřičů a podvodníků? (Na konci roku 1919 - rok po vyhlášení Československé republiky uspořádal literární týdeník Zvon mezi šedesáti spisovateli anketu, ve které měli odpovědět na otázku, co se jim na dosavadním vývoji země nelíbí. Toto je část Hofmeisterovy odpovědi, která však byla otištěna jen z malé části.)
O SLOVANECH
Je trudno pomyslit, že nemáme pražádných původních zpráv od svých prapředků, kteří se usídlili v naší vlasti, z těch dob, kdy jinde, v Itálii,Řecku, v Malé Asii, v Egyptě a jinde už byly mnohé národy na vysokém stupni kultury... a to v době, kdy obyvatelstvo celé severní a střední Evropy žilo ještě způsobem primitivních lovců a pastevců. Ani nevíme, zda staří pohanští Slované neznali nějaké své vlastní písmo, těžko si lze totiž představit, že při rozsahu jejich obchodu, hlavně u kmenů přímořských v současném severním Německu, že by se mohli bez něj obejít... Jakou nesmírnou cenu by pro nás měla i jen jediná kniha takového dávného písaře, s jakou dychtivostí bychom v jeho svitcích luštili záhadné staroslovanské runy! Žel nic takového od vlastních pohanských předků nemáme, jen zápisy cizinců, často jich neznajících nebo jim nepřátelských, jich nenávidějících, nám mluví o jejich životě, povaze a náboženství, o jejich síle, udatnosti i vzájemné nevraživosti. A to často nepříznivě a zaujatě – a my nemůžeme proti jejich hlasu postavit vlastní svědectví. Snad je to kletba jakási odvěká, ulpěvší na slovanském plemeni jen proto, aby mu mohla být ve tvář vrhána potupná a urážlivá slova o kulturní méněcennosti – anebo je to příslib tajemného a mlčenlivého osudu, že kultura naše je proto nejmladší, aby mohla přetrvat všechny ostatní? (Z knihy Březnické obrázky vydané v roce 1932, strana 59)
Všichni národové světa měli své bohy války, jen Slované nikoliv! Jak mnoho z jejich dějin se mi vysvětlilo tímto poznáním! (Z knihy Kosmický smích vydané roku 1928, strana 161)
O NĚMCÍCH
Bylo by možno, aby rasa cizí, nám od věků nepřátelská, celý svět proti nám štvoucí, rozsazená mezi námi od nejmenší vesničky až po hlavní město jako nejdůmyslnější organizovaná síť vyzvědačská, po všem tom zuřivém záští ke všem našim snahám národním, jež vždy a všude projevovala, připuštěna byla ihned po našem osvobození ke spolurozhodování, ba i k vládě nad námi a aby vyznávajíc na jedné straně majetek lidu, ovládala i jeho myšlení a vodila je oblastmi idejí jemu cizích a nepřirozených svým cílům záhadným? Kdybychom nezapomínali zkušeností našich dějin, našich otců, bylo by možno, abychom dost dětsky důvěřivě naslouchali řečem těch, kteří od tisíciletí nás mámí, utlačují, ponižují, v cizině očerňují, kteří násilím a lstí hledí nás zničit a jazyk náš nám vyrvat a po každé porážce přicházejí ještě s větší úlisností, ale i také ještě s větší nenávistí, a nemohou nás už zmoci zjevným násilím, otravují duše našeho lidu, aby vzájemným bojem sám se zničil. (Na konci roku 1919 - rok po vyhlášení Československé republiky uspořádal literární týdeník Zvon mezi šedesáti spisovateli anketu, ve které měli odpovědět na otázku, co se jim na dosavadním vývoji země nelíbí. Toto je část Hofmeisterovy odpovědi, která však nebyla celá otištěna.)
Tisíce a tisíce dáváme v mrtvý kámen pomníků a ten náš lid necháváme lhostejně uchvacovat lavinou germanizace. Jako železný kruh svírá a stahuje nás to kolem dokola a my v horečném, slepém nadšení pro vlast a národ nevidouce odvěkého nepřítele, se starou českou udatností rveme se mezi sebou. Na vrchu Žižkově stavíme pomník svému nesmrtelnému Němcobijci a pod vrchem staví Žid a Němec klidně své továrny a Schulverein své školy...Och, jsme Čechové! Národ věčného rozkolu a sváru, který svou příchylností k cizáctvu již před staletími cestu svého dějinného povolání opustil a zvolil scestí jemu nepřirozené a neslovanské. (Z rukopisu Dojmy z cest, ve kterém popisuje zážitky z Mnichova v roce 1895, a který věnoval matce)
Do (první) světové války odcházeli od nás mladí lidé do světa dvěma směry (do Vídně a do Prahy): Jeden proud, silnější, táhl do Vídně a ztrácel se tam jako řeka v moři. A jako moře vyvrhuje pohlcenou kořist nazpět jen porušenou, tak nám i Vídeň vracela namnoze jen pouhé vraky a trosky nadějných životů našich lidí, když jim byla jako mnohoramenná mořská chobotnice vysála všecku mladou mízu anebo když jim byla všecku jejich vřelou českou krev změnila na bezbarvou chladnou šťávu, které už nic na světě do varu nadšení pro vlast a národ nepřivedlo. (Ze životopisné knihy Cesta člověka vydané v roce 1931, strana 9)
Matko Germanie, jakým to kouzlem vládneš, že jsi dovedla tyto lidi (některé Čechy a Češky z vyšších vrstev mluvící německy) tak pevně připoutat ke svému jazyku, ačkoliv jim jinak ukazuješ občas tvář velmi nevlídnou, ba někdy i svou pěst, a usmíváš se na ně, jen když potřebuješ jejich pomoci pro své dobyvačné plány! (Z knihy Luhačovické dojmy vydané roku 1932, strana 102)
O NÁBOŽENSTVÍ
Poznal jsem mnoho náboženstev a mnoho bohů. A připadá mi, že všichni ti bohové jsou na sebe žárliví zrovna tak, jako králové pozemští. Zápasí spolu o nás, každý z nich chce mít více lidských vyznavačů a hledí zahubit jiného boha. Jsme jen jejich otroky, posílají nás navzájem na sebe a radují se z divadla, které jim svými bitvami, řežemi, pálením a drancováním celých zemí i mučením zajatců připravujeme... Kdyby všichni národové světa najednou odvrhli své bohy a rozhodli se, že nebudou nadále spolu válčit, -rci, co by mohli bohové činit? Veškerá moc jejich jest jen v naší bázni před nimi... Avšak vím dobře, že k tomu nikdy nedojde, neboť je příliš mnoho těch, kteří z této lidské bázně před bohy tyjí a jen jí děkují za svůj blahobyt! (Z knihy Júdith vydané roku 1923, strana 64)
Nikoli bohové lidi, ale lidé tvořili bohy, a to bohy takové, na jakém stupni byla právě jejich tvůrčí síla a fantasie, jak silná byla jejich touha po nich a po jejich mocné ochraně, a jaká byla i jejich bázeň před projevy neznámé síly, stále se jim projevující, buď ničivé nebo tvořící a dobrodějné. (Z knihy Kosmický smích vydané roku 1928, strana 91)
Člověk si nejdříve stvořil boha a pak si vybájil krásný mythus o tom, jak jím byl sám stvořen! (Z knihy Zarathuštra vydané roku 1930, strana 12)
Ve skrytu zapomenutí ztrácí se nám obrovský přerod duševního života dávných předků při odklonu od staré zděděné víry otců a přestupu ke křesťanství. Vše, čím se dosud plnily jejich mysli, čím žily jejich duše, celý ten starobylý, za tisíciletí vžitý a děděný názor mravní i náboženský, byl najednou podkopán a zhroucen, a bezradnému a zmatenému lidu vnucován pak namnoze i násilím zcela jiný myšlenkový směr, vykvetlý v jiném, vzdáleném prostředí východním. Zůstane asi provždy záhadou, že náš západní svět při vší své kulturní pokročilosti nedovedl si vytvořit své vlastní velké a trvalé náboženství, ba ani se o to vážně nepokusil. Jako by zdroje jeho náboženské inspirace byly nadobro vyčerpány vytvořením nejstarších primitivních prvků pohanské mytologie, ať už románské, slovanské nebo germánské, odvrhl je všude po celé Evropě a přimkl se k víře, zrozené v nikdy neumdlévající fantazii plemene semitského a v mysticismu hloubavého Orientu. Těžko bylo by si dnes představit, jakými cestami by se byl ubíral vývoj evropského lidstva, kdyby si bylo dovedlo vytvořit mohutné etické základy své vlastní, z kořenů Occidentu bez východních vlivů vyrostlé víry a uchovat si ji pro všecku budoucnost! (Z knihy Březnické obrázky vydané v roce 1932, strana 80)
O ŽENÁCH
Kdo ze smrtelníků dovede sečíst, kolik odvážných a velkolepých záměrů mužských se (...) už zhroutilo a rozplynulo v měkkém objetí žen, pod přívalem jejich slzí a proseb, a kdo může i jen tušit, jak zcela jinak by se byly vytvářely dějiny lidstva, kdyby byli všichni velcí a silní mužové dovedli odolat prosbám žen! (Z knihy Pravěk Čech, 3. díl vydaný v roce 1929, strana 411)
O ROŽMITÁLSKU
Modravé rybníky jsou tvýma jasnýma očima, jimi hledíš tak oddaně a důvěřivě do světelného prostoru dní i do záhadných tajemství kouzelného šerosvitu svých tichých hvězdných nocí, - rozsáhlé bory a hvozdy tvoří ti měkkou bohatou kštici a lány zlatého obilí prosvítají mezi tvými haluznatými háji a zahradami a stromořadími jako světlé tvářičky mezi houštinkami mladého vousu. (Z knihy Sto a jeden den lovce dojmů vydané v roce 1928, strana 25)
Když jsem vyrůstal z dětských názorů a poznal i jiné kraje, úrodnější, bohatější a pokročilejší, můj smutek nad tímto odstrčením a opomíjením mého rodného Podbrdska měnil se v bolestný a lítostivý soucit a ještě později ve vášnivou lásku k chudému polohorskému kraji, všemi mocnými tohoto světa zapomínanému; a zároveň jsem nabýval vážného přesvědčení, že jest mou přísnou povinností, pokud moje slabé síly stačí, pracovati k tomu, aby zraky naší široké veřejnosti byly zlákány sem k nám, do tohoto chudého, ale krásného Podbrdska. (Z přednášky Jak vznikla kniha Březnických obrázků pro ustavující schůzi spolku Bozeň v roce 1932)
Hofmeisterův rukopis v konečné úpravě pro tiskárnu