UKÁZKY Z KNIHY EXTASE, ÚŽASY A VIDĚNÍ:
Robinson kosmu
Zapomněl jsem už úplně, jaká to byla loď, na které jsem připlul po dlouhém bloudění nekonečným éterným mořem světového prostoru.
Ani stopy nezůstalo po ní v představách mých.
Vím jen, že ztroskotala v černé bezhvězdné noci o tvrdé břehy Země, a že z rozbitého jejího vraku jsem byl vyvržen na strmý ostrov života.
A v té chvíli ztratil jsem paměť svého minulého bytí.
Ale ať jakákoliv nádhera mne obklopuje na tomto neznámém břehu, plném tklivých krás přírodních i skvoucích světelných divů slunce a luny a nesčíslných hvězd, nechť láska i vzdor, vzpoura i hněv, odříkání a obětavost i tisíce výbušných vášní vyvolávají tu děje tragické velikosti a vznosné krásy, - přece stálý smutek a stesk jako pel černých květů snáší se v duši mou a tíží ji bolestně...
Neboť cítím, že není tu domov můj!
Jsem Robinson kosmu, a touhy mé letí z mého ostrova do všech stran nesmírného prostoru jako bílé paprsky z hvězdy, nad hlavou mojí zářící, a já nevím ani, odkud jsem přišel...
Den po dni čekám a čekám a vysoké ohně pálím na horách na znamení, ale spásná loď neukazuje se na čistém a jasně ohraničením obzoru.
Jen v dálkách vesmírných zřím myriády světel kosmických lodí, jež všechny v horečném chvatu spějí svými určenými drahami a ani netuší, že touhy moje letí po stopách jejich, nemohouce jich dostihnout, a zemdleny klesají nazpět...
Ač plno krásy září tu kolem na mém ostrově a houstnoucí závoj času zastírá mdlou představu života jiných světů, - duše má je smutna steskem!
Neboť cítím, že tu není domov můj!
Dav
Obrovský dav lidstva objevil se přede mnou. Černal se v šeru večera jako děsná propast a hučel jako bouře.
A mluvil ke mně:
„Já jsem tě zrodil! V mém objetí jsi vyrostl, svíral jsem tě dlouho.
Ale tys po celý život se mnou zápasil, aby ses zprostil mé náruče, jako se namáhá člověk, zapadlý až po pás do hustého bahna močálu, a vytahuje jednu nohu, tím hlouběji zapadá druhou.
Čeho jsi se zachytil, oč jsi se opřel, že se ti podařilo vyprostit se z mé přilnavé hmoty?“
„Paprsku jediné hvězdy, která mi zářila do propasti tvé tmy, jsem se zachytil!“
„Ale tys rozpjal křídla, co tě povzneslo vzhůru?“
„Touha po výši a žízeň po světle!“
„Vrať se do mého lůna, tam je tvé místo! Chci, aby ses ničím ode mne nelišil! Vrať se!“
„Nikdy, nikdy, nikdy!“
V mystických soumracích
V mystických soumracích jiter denně stoupám na výšiny země, abych uzřel tvůj východ, ó slunce!
První tvé paprsky chytám, jak jen se rozletí nesmírnem prostorů, a za nimi celé záplavy světla tvého se lijí, proudí a hrnou se nálevkami očí mých do hlubin duše!
Léta už všecku tvou záři tak svádím si do svojí duše, ó slunce, všechen tvůj bělostný jas i všechnu tu bílou tvou slávu stápím v své duši, jež tone v ní, splývá s ní, jiskří, vzlétá do výší na vlnách přívalů jejích a v božském oslnění zemdlívá v její hořící slávě...
A denně tak stávám i na sklonu bílých dnů před velkým jezerem a hledím v nádheru tvých západů, ó slunce, déšť rudých růží prší z nich do mé extatické duše, fluidické vlny roztavených kovových proudů žíháním blesků prošlehují mořem čiré a skvělé modře, veliké hrstě hořícího zrní kosmických rostlin, rozhozené skrytým Rozsévačem, sypou se v prostorách nade mnou, úžasné exploze ohnivých barev tryskají v oblaka, v hlubiny blankytu,-
a všechna ta čarovná nádhera kosmických ohňostrojů, barevných vodopádů, světelných fontán a hořících kataraktů, i kouzelné reflexe v zrcadle jezerních hlubin, v sršení jisker a výtrysku ohňů a září a plamenných barev slévá se v jediný nesmírný veletok světla a proudí mi v duši, jež plna je mystických stínů,
prozařuje ji jako rozbřesky jiter prožíhávají lehoučké mlhy ranní,
a mění ji v jas a v bílé vibrující světlo,
a v čistou duši básníka...
Knihu ilustroval Cyril Bouda
*********
UKÁZKA Z KNIHY ŽIVOT V PRAVĚKU, kapitola Lovci mamutů
Mamut se zřítil celým předkem do hlubiny, zadní nohy mu zůstaly nahoře, předek byl na dně jámy, zabořen velikými oblouky klů do země. Jenom jeho kly mu zachránily měkký chobot před rozmačkáním strašnou hmotou těla. Protáhl ho opatrně mezi kly dopředu, vzepřel se na něj a na přední nohy a tak se mu podařilo kly ze země vytáhnout a celý předek pozvednout. To však mělo za následek, že těžký zadek pozbyl opory a sjel po stěně jámy dolů.
Nyní bylo celé obrovské zvíře v pasti, z níž nebylo uniknutí. Jáma byla jen tak velká, že mamut jenjen s velikou námahou mohl se v ní otáčet a zkoušel neustále, jak by se dostal zase nahoru. Jeden pokus za druhým selhával. Asi dvakrát se mu podařilo, opřít se oběma předníma nohama až na okraj jámy, avšak vyzvednout takovou horu masa nahoru bylo holou nemožností. Okraj jámy povolil pod těžkým tlakem a sesul se dolů a mamut klesl zase ke dnu. Začala se ho zmocňovat zuřivost. Vrážel mohutnými kly do stěn jámy a boural ji jako válečným beranem a sesutou zemi udupával ve slepém běsnění. Kdyby tak byl stále činil, snad by byl tolik země svrchu odboural, až by se půda pod ním sesutými vrstvami zvýšila tak, že by mohl z pasti vylézt. Leč tolik chytrosti nebylo v ohromné hlavě pravěkého velikána. Po nějaké době zuřivého namáhání unaven se ztišil, podepřel se bokem o stěnu jámy, zdvihl svůj ohromný chobot do veliké výše a začal truchlivě troubit.
Zatím šero zhoustlo v úplnou tmu, pak probleskovaly slabé jasy korunami stromů, a potom vystoupil nad lesy veliký, rudý kotouč měsíce, blednoucí a zářivější, čím výše stoupal. Cesta mamutí, osvětlena jeho podivným světlem, zdála se mít zcela jinou tvářnost, nežli za dne. Ze ztichlého pralesa vanuly vůně i puchy schladlým vzduchem, šumot stromů umlkal v bezvětří a do velikého ticha všeho jsoucna v přestávkách dunělo smutné, bolestné troubení mamuta.
Za chvíli se kdesi ozvalo temné mručení a z lesa se vyvalil na cestu ohromný a huňatý jeskynní medvěd na své noční potulce za kořistí. Mamut se s námahou otočil v těsné pasti proti němu. Medvěd se přiblížil skoro až k samé jámě a zkoumal situaci. Byla rozhodně lákavá. Obr byl v pasti, nemohl se ani k útoku rozehnat, ani se dobře bránit. Ploskochodec se dlouho nerozmýšlel, v žaludku se mu ozýval hlad. Krev mu vstoupila do hlavy rozčilením a chtivostí žrádla. Zvedl se rychle na zadní tlapy a řítil se jako balvan shůry na mamuta.
********
UKÁZKA Z KNIHY EOPSYCHÉ, kapitola Rozchod pralidí:
Všude po celé téměř zeměkouli hýřila příroda mladými tvůrčími silami, báječné tvary květů i veškeré vegetace vzdouvaly své pestře barvité divy nad kvasící kyprou prstí, na stromových kmenech vyrůstaly koruny čarovné krásy v podobách úžasných rozevřených vějířů, obrovských ptačích per, křídel a chvostů, závěsů a festonů, slunečníků, paprskovitých terčů, pampelišek a tulipánů, vázaných kytic, nahloučených střapců a krajkovitých chocholů a fáborů – a v tomto přepestrém barvitém a rozbujnělém prostředí jako z neviditelných kouzelných skrýší čarodějů vycházely rodiny nové pozemské zvěře, savců přerozmanitých forem a velikostí, hlodavců, přežívavců, chobotnatců i šelem, a vzduch se až zatmíval nesmírnými hejny skvěle zbarvených ptáků, zapadajících jako zpěvná a v jasu slunečním zářivými drahokamovými barvami se blýskající mračna.
V nanejvýš rušném tepotu koloběhu vznikání a zanikání rozvíjel se všude život rostlinný i živočišný – jen zde v tomto ztraceném zákoutí prastaré pevniny, v lesnatém kraji mírnějšího pásma bila tepna života třetihorního volněji, a rozrod množícího se potomstva Omova mohl se tu postupem let rozvinout v nerušeném klidu.
Avšak nyní sem počaly dravěji doléhat vlny živočišného příboje.
Šelmy vnikaly do tichého dosud lesa pralidí a jejich stále častější přepady důvěřivých stromolezců rozšiřovaly vždy hlubší postrach po lesních obydlích.
Ohromní chobotnatci vpadávaly sem jako příšerné obludy dávných bájí, vyvracely stromy, lámaly kmeny, ožíraly jejich koruny a pustošily prales jako větrné cyklony.
V podrostu, rok po roce hustějším objevovali se jedovatí hadi, kterých tu dříve nebývalo, plazili se, neviditelní, pod spletí lesní buřeně, a vrhali se se zlobnou krutostí na pralidi, sbírající tu jahody a ostružiny; proti jejich jedu nebylo ani ochrany, ani léku, a uštknutí nešťastníci umírali, řvouce a svíjejíce se bolestí.
A tak co už po generace nepohnulo myslemi pralidí, vyvstalo nyní v jejich duších jako rozhodnutí nezbytné nutnosti:
Stěhování.
Skrytá idyla pralidí v tisíciletém pralese pojednou se měnila v první sloky ohromné epopeje lidstva.
První vydání ilustroval Jan Konůpek
********
UKÁZKA Z KNIHY V KOLÉBCE PRASLOVANSTVA, kapitola Vysvobození
Nikde se nic nepohnulo, Skythové spali, jako by byli morem poraženi, stráží pak nikde nebylo, - opojení kvasem, vínem a medovinou je učinilo na celou noc neškodnými.
Slověné se po každých dvaceti, třiceti krocích na okamžik zastavovali, naslouchali, a teprve když se přesvědčili o naprosté bezpečnosti, plížili se opatrně dále, a tak to šlo stále, až stanuli před vozovou hradbou. Tu se položili na zem a hledali jámu, ve které byl uvězněn jejich vladyka.
Po delším pozorném pátrání a hmatáni ji našli.
Odstranili tiše dřevo, jímž byl její otvor zakryt, a Čech, leže na okraji jámy, zavolal přitlumeně dolů:
„Otče! Otče!“
„Čechu, tys to synu?“ ozvalo se zdola – a zvuk toho hlasu pohnul hlubinou Čechova srdce, tolik se v něm chvělo radostného překvapení i vroucí a vděčné lásky!
Čech rychle odvinul konopný provaz, který si k této výpravě kolem pasu natočil, tuše, že jej bude buď jako laso nebo jinak potřebovat, a spustil jeden konec s kličkou dolů.
„Ovaž se jím, otče, pod rameny a my tě pak vytáhneme nahoru!“ šeptal do jámy.
Chvíli bylo ticho, jen lehký šramot sem slabě zaléhal zdola. Provaz se v ruce Čechově pohyboval, hned se napínal, hned zase povoloval, až se nakonec uklidnil, což znamenalo, že je Sulověn s ovazováním hotov.
„Už?“ tázal se šeptem Čech do jámy.
„Už!“zaznělo odtamtud také šeptem.
Všichni tři mladí muži se nyní chopili provazu a táhli, táhli, až se objevila vladykova hlava na jámou. Čech ho chopil za ruku, Gvozděn za druhou, skok vzhůru – a Sulověn ležel v objetí synově.
Vtom se na blízku ozval podezřelý šramot a hned za ním hluboký táhlý hlas.
Čech strhl Sulověna k zemi, Dolěn s Gvozděnem je následovali a padli také hned vedle nich, a nikdo se ani nehýbal. Všem tloukla srdce napětím i rozčilením v očekávání náhlé pohromy, tušili už, že jsou prozrazeni, že nastane poplach...
********
UKÁZKA Z KNIHY BŘEZNICKÉ OBRÁZKY, kapitola Lokšan kontra Griespek:
Stalo-li se za starých „zlatých“ časů, že se dva mocní páni mezi sebou poštířili – a to nebývalo zřídka – trpívali tím nejvíce poddaní, na jejichž zádech si velmožné panstvo nejraději svoje spory vyřizovalo. Žalob a nářků na „plundrování“ poddaných, prováděné ze msty pánovým odpůrcem, je ve starých zápisech přehojně a soudní rozsudky ne vždy zjednaly ubožákům náhradu. A páni se s dojemnou svorností řídili proti sobě jednostejným heslem: „Biješ-li ty mého podaného, biju já tvého podaného“ – a tak bili oba.
Mezi pány na Březnici a pány na Rožmitálu nebývalo mnoho sporů, ač byli v blízkém sousedství, a když přece vznikly, tož to bylo jen mezi pány z Lokšan a pány z Griespachu, oběma rodu německého; zpočátku, dokud horká krev nepřipouštěla k slovu rozum, bývaly ty pře prudké a hněvavé, ale nakonec se rozvaděné panstvo vždycky zase domluvilo a usmířilo.
Pan Ferdinand z Lokšan neměl rád pana Floriana Griespeka, a neměl ho rád nikdo i z ostatní české šlechty; a hlavně ho nenáviděli páni přijímající „pod obojí“. Bylo proti němu pronášeno mnoho stížností, že „přibrav se z Bavor do Čech s kapsou prázdnou, za mnoho tisíc statků svým nespravedlivým v lidských statcích handlem nabyl“, mluvilo se i o tom, že nectně králi Ferdinandovi I. donáší žaloby na mnohé české šlechtice, aby se domohl statků jim za trest konfiskovaných, a že se dává podplácet od Židů, aby ukojil svou hamižnost a hrabivost. Avšak i Lokšanové byli Němci a teprve u nás v Čechách nabyli moci a bohatství.
Stalo se r. 1580 v Březnici, že se tu nepohodl Zdislav Ojíř z Očedělic s Florianovým podaným Václavem Kulíškem, který zde měl domek. Snad že jim truňk do hlavy vstoupil, rozezleli se oba na sebe a navzájem se haněli nešvarnými slovy, jak o tom psáno jest: „zrádče, lotře, nejsi hoden mezi dobrými sedati!“
A pan Zdislav Ojíř, ač už šlechtic docela zchudlý, kdysi pán na Modřejovicích a Tisové, nyní pak už jen „z Nemanic“, hrdě si na Kulíška houkl:
„Ty nevíš, co jsou páni Ojířové! Jsou lepší než ty i s tvým pánem!“
To bylo smělé slovo a svědčí jen, jak malé vážnosti pan Florian Griespek požíval i u docela chudé šlechty, které se říkávalo „ovesní rytíři“ a kterou březničtí měšťané nemívali pro její zpupnost a „žebráckou“ pýchu rádi. Proti panu Ferdinandovi z Lokšan by Ojíř jistě takovou urážku nevyřkl.
