Devadesáté osmé výročí založení Československé republiky si dnes vyvěšením státní vlajky připomnělo i Cvokařské muzeum ve Starém Rožmitále. Nebyla to náhoda.
Cvokaři na Rožmitálsku, kteří byli v drtivé většině sociálními demokraty, nadšeně přivítali vznik samostatné republiky společně s ostatním dělným lidem na rožmitálském náměstí.
Spisovatel Rudolf Richard Hofmeister popsal atmosféru, kterou osobně prožíval, takto: „Jakmile došla 28. října 1918 do Rožmitálu ohromující zvěst o prohlášení samostatného státu, ustala všecka práce v továrně Ferrum i jinde. Zformoval se průvod, který v doprovodu hudby procházel před narychlo postavenou tribunou před radnicí a v čele průvodu se nesl transparent Spadla pouta staletého otroctví! Nechť žije volný národ v osvobozené vlasti a pořádek jeho nechť je vzorem světu!“
Text narychlo zformuloval právě Hofmeister, který si mezi cvokaři v továrně Ferrum odbýval jako padesátiletý odvedenec, dnes bychom řekli, náhradní vojenskou službu, aby nemusel na frontu. Lidé se veselili, hospody byl plné, kapely vyhrávaly a všude vládl jásot. Jen rožmitálský spisovatel šel do polí za město a přemýšlel – i když byl rovněž šťasten – zda novou éru zvládneme.
Jak napsal v knize Cesta člověka: „Zřel jsem před sebou počátek nové epochy své vlasti, cítil jsem hluboký a studený dech dějin, bylo mi, jako by ohromný proud vzdušný unášel všecko prostředí, v němž jsem dosud žil, někam do neznáma, nevyzpytatelno kam, k slávě-li či k novému úpadku, ke skvělé budoucnosti nebo k nové, úplnější záhubě ...
Jen chvílemi projel celou mou bytostí blesk závrativého štěstí, ale hned v zápětí za ním zaduněl hrom výstrahy, připomenutí, že od této veliké historické chvíle, kdy jsme zase vzali vládu věcí svých do svých rukou, padá na nás také i odpovědnost za to, jakými cestami budeme kráčet, jak si svůj stát vybudujeme a jak ho budeme řídit i spravovat, upevňovat a bránit!
Slyšel jsem z města zvuky veselé, jásající hudby, viděl jsem v duchu prázdné dílny, opuštěná pole, tušil jsem temné podzemní proudy, vnikající sem k nám jako spojitými nádobami z rozvráceného východu, z naší původní pravlasti – a bylo mi těžko.
A jen vzpomínka na práci mě povzbudila.
Spatřil jsem několik vesnických mužů, ještě ve vojenských oděvech, jak se v nich vrátili domů – hle, vyjíždějí na pole, ti s mrvou, oni s pluhem ...
Město ještě bouří jásotem a hudbou, hospody jsou plny, ale náš český sedlák potlačil v hrudi jásot a chápe se první ze všech práce na své půdě – a on to bude, kdož položí nejpevnější základy novému státu!
A toto veliké poznání mě vymanilo z objetí mých obav o budoucnost, a v mysli mojí vzniklo v tu chvíli odhodlání k pilné, neustávající a vytrvalé práci, neboť jen práce každého z nás a ve všech oborech vybuduje nerozbornou pevnost obnoveného českého státu!“
Cvokařské muzeum 28. října 2016