Před devadesáti lety, 18. ledna 1933, uspořádal Bozeň - spolek rodáků a přátel města Březnice v Praze ani ne po dvou měsících od založení druhou schůzi v Národním domě v Praze na Smíchově. Na ní si mohl každý člen zakoupit za 3,50 Kč ve prospěch spolku právě vydanou knížečku Rudolfa Richarda Hofmeistera s názvem Jak vznikala kniha Březnické obrázky, jíž bylo vydáno pouhých 500 výtisků.
Pro ustavující valnou hromadu spolku Bozeň 25. listopadu 1932, rovněž v Národním domě, připravil spisovatel na toto téma přednášku, kterou v mistrově přítomnosti přednesla jeho dcera. „Mistr Hofmeister“ psal tehdy Václav Matoušek ve Zpravodaji okresní záložny v Březnici, „ i jeho dceruška odměněni byli srdečným potleskem. Pan spisovatel na konci schůze podepisoval na památku přítomných knihu Březnické obrázky. Po přednášce provedeno ustavení spolku Bozeň. Jméno své přijal spolek po staroslovanském hradu březnického kraje“.
O tom s jakými problémy se spisovatel při psaní knihy o Březnici potýkal, citujme z monografie Rudolf Richard Hofmeister - Nezasloužený osud průkopníka literární fantastiky:
V roce 1929 vydal Hofmeister v nákladu 3 000 výtisků knihu Nové rožmitálské obrázky . A tady se ukázal problém. Koho zajímají osudy Rožmitálu mimo Rožmitál? Kniha se špatně prodávala, a to chtěl Hofmeister ještě napsat obdobnou práci o Březnici. Nesehnal ale žádného nakladatele, všichni mu dokazovali, že takovou knihu si koupí jen pár lidí a celý ostatní náklad zůstane ležet ve skladu.
Domluvil se tedy s ředitelem Městské spořitelny v Březnici Konečným, který měl pro regionální kulturu velké porozumění, že spořitelna odebere část nákladu, vyplatí Hofmeisterovi předem 2 000 Kč jako literární podporu na studium a vyhledávání pramenů a ještě po koruně z prodaných knih. Navíc mu poskytne ze svého archivu všechny věstníky, kalendáře a opisy starých listin.
Po této dohodě odjel Hofmeister do Prahy, kde už snadno, i v době hospodářské krize, našel nakladatele. Kniha vyšla v roce 1932 v nákladu 2 500 výtisků, z nichž 1 500 odkoupila za cenu, která byla o 25 % nižší než cena prodejní v knihkupectvích, březnická spořitelna. Dodatečně už asi nezjistíme, jaká byla dohoda mezi spořitelnou a nakladatelstvím Šolc a Šimáček, ale faktem je, že spořitelna knihu prodávala, aby vykompenzovala náklady spojené s jejím vydáním a ještě něco vydělala. Pro ni to byla vlastně investice.
Spořitelna tedy koupila za 60 000 Kč od nakladatelství knihy, které nabízela ke koupi svým klientům. Tady ovšem narazila. Jistý knihkupec z Blatné, jenž knihu ani neměl v nabídce, podal u Svazu knihkupců a nakladatelů stížnost, že březnická spořitelna prodává knihy, aniž k tomu má živnostenské oprávnění.
Ze strany nakladatelství, které se už mezitím honorářově vyrovnalo s Hofmeisterem, následoval zákaz prodeje.
Ředitel spořitelny si postěžoval spisovateli, jenž dohodu zprostředkoval, že si snad nakladatelství nemohlo myslet, že bude spořitelna knihu rozdávat zdarma, když se mu zavázala vyplatit korunu z každé prodané knihy.
Spořitelna tedy nabídla knihy k zpětnému prodeji nakladatelství, nabídla je i blatenskému knihkupci. Ale nikdo je nechtěl. Po roce tahanic dostala nakonec povolení knihy prodávat, ale problémy neskončily. Blatenský knihkupec spořitelnu u soudu v Písku zažaloval za nekalou soutěž, náhradu ušlého zisku a chybějící oprávnění k prodeji.
Ředitel Konečný, jenž měl s knihou problém i u nadřízeného řídícího výboru spořitelny, si Hofmeisterovi 12. ledna 1933 posteskl: „Je to neuvěřitelné, že může být taková dobrá kulturní věc poškozována a snad i soudně odsouzena“.
Vraťme se ale k vlastní knize. Pro ni hledal Hofmeister prameny nejen v Březnici, ale i v archivu v Rožmitále, na březnickém pozemkovém úřadě a v archivu Národního muzea v Praze.
Pro Březnické obrázky, které mají rozsah 458 stran, volil dvojí formu stejně jako u rožmitálských, a sice vždy půl knihy beletristického vylíčení života našich dávných předků i tehdejšího, tak odlišného prostředí, a půl knihy archivních studií, které se sice přes svou historickou zajímavost pro povídkové zpracování nehodily, ale zasluhovaly zmínku pro svou dokumentární hodnotu. Pochvaloval si, že na rozdíl od málo dochovaných pramenů z historie Rožmitálu, existuje starých březnických památek tolik, že ani všechny nemohl pro toto dílo využít.
Zároveň ale tušil, že doslovné citace z archivů budou čtenáři až na obtíž, a tak v doslovu knihy raději vysvětluje: „Posuzovatel díla snad mi vytkne doslovné uvádění tolika původních dokladů. Rozhodl jsem se však pro tento způsob, aby mohl čtenář hlouběji vniknout do prostředí i ducha oněch dob, aby poznal odlišný způsob vyjadřování myšlenek u našich dědů i lapidární jadrnost jejich mluvy – a konečně ještě i proto, aby spis tento nepozbyl ceny dokumentární. Z týchž důvodů uvedl jsem některé zápisy i v původním staročeském znění a se všemi odlišnostmi dávného pravopisu.“
Snad měl po zkušenostech při bádání pro knihu o Rožmitále obavu, že se jednou originály jím citovaných archiválií ztratí, a proto chtěl, aby se zachovaly alespoň v jeho knize.
Březnické obrázky na rozdíl od Nových rožmitálských obrázků mají mnohem širší historický záběr a začínají už povídkami odehrávajícími se v pravěku a v dobách prvního slovanského osídlení a končí událostmi 19. století. Některé z nich také Hofmeister publikoval v regionálním tisku, jako byl příbramský časopis Od stříbrných hor či na pokračování v celostátním oblíbeném časopise pro mládež Malý čtenář.
Po vydání knihy objevil Hofmeister ještě řadu dokumentů z historie Březnicka i Rožmitálska, které čekaly na někoho dalšího, kdo je zpracuje. V této souvislosti si ale na přednášce spolku březnických rodáků Bozeň posteskl:
„Snažil jsem se už mnohokráte, abych mezi vzdělanějšími mladými muži našeho okresu vzbudil náladu k pracím v archivech, k archeologickému prozkoumání kraje, k práci na poli lidovědném, sbírání starých lidových písní atd. – bohužel nepodařilo se mi dosud získat k takovéto kulturní činnosti regionalistické ani jediného!“
