24. prosince se opět sejdou lidé dobré vůle na půlnoční mši doprovázené skladbou Jakuba Jana Ryby Hej, mistře ve farním kostele ve Starém Rožmitále. Tajemnou, ale radostnou atmosféru pozdního večera za zvuků „Rybovky“ a koled vždy také ilustrují stovky rozsvícených svící na téměř všech hrobech přilehlého hřbitova.
Jak vnímal půlnoční mši téměř před 150 lety malý Roušek, jak maminka říkala budoucímu spisovateli?
Rožmitálský rodák nám zanechal svědectví v životopisné knize Kořeny. K výňatkům, které níže publikujeme, jen dodejme, že tenkrát to byla „jen“ římskokatolická slavnostní mše vpředvečer Narození páně. Rybova Česká mše vánoční Hej, mistře se zcela určitě tehdy nehrávala, neboť by se o ní Hofmeister v této knize či v jiných pracích určitě zmínil:
„O Štědrý den jsem se podivoval nekonečným řadám vesnických hochů a dívek, procházejících se po posněženém náměstí a čekajících tu už od večera na půlnoční mši.
Také jsme se potom na ni vypravili, a cesta do farního kostela starorožmitálského, dobrou čtvrt hodiny cesty vzdáleného, měla pro mě opět nový půvab. Sníh nám chrupal pod nohama a hvězdy jiskřily na obloze tak zvláštně a neobyčejně hluboce modré a skvělé, že jsem byl přesvědčen, v celém roce, že není obloha tak krásně temně modrá a hvězdičky že nikdy tak žhavě nesvítí, jako dnes.
Po všech cestách kráčeli lidé z vesnic, a v bílé záři měsíce, v zasněžené krajině, bylo v tom obrazu cosi tajemně velkolepého, jak spěchali v zástupech, v hloučcích i jednotlivě ze všech stran ke starobylému kostelu starorožmitálskému s vysokou věží, na které seděla ohromná, šindelem pobitá makovice jako hlava bájného obra, natažená na zděné žerdi nad řady dřevěných i železných křížů opuštěného hřbitova (dát poznámku), kde nesvítilo ani jediné světýlko a holé větve stromů trčely tam smutně do výše.
Když jsme pak vešli do kostela, padalo na mne tajemno jako tíha balvanů.
Lidé tu stáli nebo seděli v lavicích zamlklí, černí v panujícím tu šeru, a jejich obrysy splývaly v odlehlejších koutech v jedinou temnou hmotu, jen u oltáře bylo trochu kmitavé a rudé záře od rozsvícených voskovic, jejichž plameny plápolaly a třepetaly se ve stálém neklidu, jako by do nich duchové bytostí, nám neviditelně foukaly…
Bylo tolik tajemného a mystického v těchto půlnočních bohoslužbách, že vzněcovaly mou obrazotvornost k představám a dojmům tak mocným, jako málo jiných zjevů v mém dětství.
Kostel byl naplněn, že by nikoliv jablko, ale ani jehla nepropadla. Celá veliká farnost se sešla, byli tu lidé z obou Rožmitálů, ze Starého i z města, z Voltuše, Věšína, Bukové, z Nepomuku, Zalán, Sedlice, Vranovic, Piňovic, ze Skuhrova, z Nesvačil, z Bezděkova i z Předních a Zadních Hutí, ba i ze vzdálené, uprostřed ohromných lesů skryté Záběhlé a z Teslín, až i venku před chrámem stály zástupy těch, kteří se už dovnitř nevešli.
Vzpomínám na krásná sóla houslí, na flétny a klarinety, slyším je ještě dnes, po více než čtyřech desetiletích, a zdá se mi, že od té doby žádná hudba nevnikla mi tak hluboko do duše jako tehdy, o půlnočních mších vánočních.
U oltáře byl stařičký pan děkan Boš, těžce už se otáčel, ruce se mu třásly a třásl se mu i hlas, když se obrátil proti kůru a zazpíval, a to mne tak dojímalo, že jsem v něm div světce neviděl.
Celá ta půlnoční mše, ač dosti dlouhá, minula u mne vždy jako sen a také vždy byla jen samým sněním vyplněna.
A z těch myšlenek mne vytrhl radostný, jásavý zpěv:
„Narodil se Kristus Pán, veselme se!“
a já jsem se hned přidal a zpíval se vší vroucností mladé, věřící, čisté duše:
„z růže kvítek vykvet nám, radujme se!“
A potom se kouzlo tajemné půlnoční mše rozptylovalo, jak starý kostelník Zíb zhasínal svíce, mystická vůně kadidla se rozprchávala a vytrácela, davy se srážely v hustou, namačkanou a tmavou hmotu lidských těl, obrácených už zády k oltáři, a tísnily se u východů, kostel se vyprazdňoval a já jsem odcházel až mezi posledními, abych ještě viděl smutek pustého, opuštěného chrámu.
Odcházející lidé ihned počínali mluviti o nejvšednějších věcech a na vznešenou tajemnost jedinečné v roce mše zapomínali tak náhle, jako by jim paměť její z duší hned na prahu kostela nadobro zanikala.
A potom jsem narazil čepici na uši, zastrčil zkřehlé ruce do kapes a ubíhal domů. Míval jsem často jen lehké šaty a boty, a tak jsem se nemohl hned rozejíti, nohy byly ztuhlé zimou, těžko se ohýbaly, a když to přešlo, nahnul jsem hlavu do předu, jako bych jí chtěl ledový vzduch prorážeti, a upaloval jsem k městu, někdy vsí Starým Rožmitálem, někdy, nebyla-li přílišná vichřice a vánice, dlouhou olšovou alejí kolem Podzámeckého rybníka, a těšil se na svou teplou postýlku jako na nebeské království!“
Kostel Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitále na kresbě Miroslava Háska