Povídky v knize Život pravěku, stěžejním Hofmeisterově díle z roku 1919, popisují různá období vývoje naší planety, jsou o jejím vzniku a jejích proměnách v milionech let, o prehistorických zvířatech, prvních lidech, o jejich vášních, citech či vlastně pudech i o jejich prvních zločinech i o prvních náznacích mluvy.
Hofmeister musel k povídkám nastudovat spoustu materiálu v odborných knihách i populárním tisku. Například v novinách si přečetl o nálezu kostry na ostrově Jáva. Tato nepatrná zmínka mu stačila, aby popustil uzdu své fantazii, a vytvořil příběh, při němž se čtenářům tajil dech.
Do prehistorické povídky Záhada lidské mluvy zahrnul i téma nanejvýš aktuální, téma Velké války, jak se prvnímu světovému konfliktu říkalo do roku 1939, v níž lidstvo sestoupilo na úroveň pračlověka:
„Podivuhodná věc stala se mi při psaní poslední mé stati o pravěku. Seděl jsem u svého stolu s perem v ruce, se zrakem obráceným k slunným výšinám fantazie, kde viděl jsem postavy podivných, dávno zašlých tvorů a děje před miliony let se odehravší, a spěl jsem ke konci své práce, když náhle se mi má obrazivost rozplynula v studené prázdnotě a já pocítil něco tak podivného a neznámého, pocit tak neobyčejný, až na hrůzu hraničící, jaký ještě nikdy neprovanul mým nitrem.
Mých chřípí dotkla se povědomá zatuchlá vůně hlubokých, spodních vrstev země, hlíny a hornin, jako z čerstvě vykopaného hrobu – a najednou příšerná myšlenka projela mi hlavou, tušení, že nejsem sám v šeřící se jizbě, stupňující se zvolna v určitou jistotu, že někdo hrozný a němý stojí za mnou, hledí mi přes rameno do pera a co řádky moje čte, děs vane z něho jako tajemné fluidum a mrazí mne v celém těle.
Pozvedám hlavu, obracím se a hledě vzhůru, cítím, jak mi krev mizí z tváří a srdce se zastavuje.
Nade mnou stojí strašlivý tvor, goriloidní pračlověk dávné rasy neandertálské nejnižšího typu, nahý, vlasatý, se svou bezčelou a bezbradou, šikmolící hlavou, skoro zvířecího vzezření, divoch s rukama poněkud dovnitř zakřivenýma, jakého neuzřelo dosud nižádné oko lidské ani v nejtemnějších pustinách neznámých a nezbádaných končin země.
Snad staré moje sympatie k tomuto tvoru pravěkému, tajemná síla mých myšlenek, jež ve dne v noci, ve bdění i ve snění obletují jeho bytost záhadnou i jeho těžký a svízelný život, vyvolaly ho z temné praminulosti na několik okamžiků do přítomnosti, ve které dědictví jeho nejnižších pudů, surových a dravých, rozpoutalo v lidstvu snad poslední boj proti rozumu a citu ...
Chápal jsem: Měl-li se nám kdy zjevit tento nízký pračlověk, nemohl tak učiniti jindy, než právě teď, kdy lidstvo sestoupilo zase na stupeň jemu nejbližší ...“
Život v pravěku ilustroval Jan Konůpek