V roce 1889 propadal mladý Hofmeister v Praze takovým depresím, že si už dokonce napsal epitaf na svůj hrob:
Mrtvé tělo tuto leží,
na jméně už nezáleží.
Duch, od těla odpoután,
zmizel v nic a větrů van.
Začínal být deptán třinácti až čtrnáctihodinovou pracovní dobou v rukavičkářské dílně a nedostatkem spánku. Po návratu z práce do svého ajnclíku totiž trávil drahně času ponořen do knih včetně těch teoretických o veršotepectví.
Hofmeister v sobě objevil srdce básníka a dokonce už měl za sebou první otištěné básně v poličském časopise Jitřenka. A tak po nocích skládal a obesílal i redakce v Praze. Rukopisy se mu však vracely, a to s nepříliš lichotivými komentáři, zejména o stavu jeho duše. Nejvíc ho ranil dopis literáta M. A. Šimáčka ze Světozoru, i když nakonec mu paradoxně od jeho světabolu pomohl:
„Na svůj mladý věk jste velký pesimista, truchlivý a smutný člověk plný beznaděje a rezignace, to přece není mládí! Ve svých 20 letech hleďte veseleji na svět“.
Hofmeister pochopil, že život není jen o namáhavé práci a nočním samostudiu, začal se ohlížet po dívkách a dokonce se zapsal do tanečních kurzů. Problém byl ovšem v tom, že neměl jen šrámy na duši. Prachbídně se cítil i fyzicky: ubýval na váze, cítil se ochable, pociťoval tíseň na prsou, pronásledoval ho hluboký kašel, ráno se probouzel zpocený… Lékaři nad ním kývali hlavou a léčili ho všelijakými pilulkami.
Díky rozumnější životosprávě se začal postupně cítit lépe a na smrt už nemyslel. Za necelé dva roky byl odveden na vojnu, a ta jej vyléčila úplně. Nejdříve vojenskému lékaři, který vyřkl ortel „schopen“, zlořečil, neboť před tím jej pro ochablost třikrát neodvedli, pozdější zkušenost jej ale naučila, že by mu měl vlastně poděkovat. Jeho zdraví totiž prospěl daleko víc, než všichni občanští lékaři, co jej léčili protivnými medikamenty.
„Tenhle moudrý c. k. muž“, vzpomínal později spisovatel, „ mě poslal na dvanáct neděl na zdravý vzduch vojenského cvičiště v Písku, kam jsem nastoupil 6. dubna 1892. Černý komisárek, tvrdé knedlíky a každodenní mnohohodinový tělocvik mi pomohl až zázračně. Od té doby jsem byl zdráv, na prsou mě nebolelo a lékaře jsem vůbec nepotřeboval.“
A tak lze s nadsázkou říct, že nebýt vojny, neměli bychom v Rožmitále uznávaného spisovatele.
Písecká kasárna na kolorované pohlednici z konce 19. století